photo Marco Beslac
Rozhodla jsem se , že se s vámi sem tam podělím o zážitky z mé práce . Jak je již v hlavičce psáno pracuji jako zdravotní sestra v hospicovém zařízení , má práce se mi opravdu velmi líbí , je totiž úplně jiná , než v klasickém zdravotnickém zařízení , jejím účelem je opravdu co nejvíce usnadnit umírání a odchod z tohoto světa všem nevyléčitelně nemocným , k nejlepšímu pochopení mé práce bude když si přečtete tuto Chartu umírajících :
II. Charta umírajících (v USA)
* Mám právo na to, aby se se mnou až do smrti zacházelo jako s lidskou bytostí.
* Mám právo na naději, a nezáleží na tom, že se mění moje životní perspektiva
* Mám právo vyjádřit své pocity a emoce týkající se péče o mě.
* Mám právo na stálou zdravotnickou péči, přestože se cíl "uzdravení" mé nemoci mění na "zachování pohodlí a kvality života".
* Mám právo nezemřít opuštěn.
* Mám právo být ušetřen bolesti.
* Mám právo na poctivé odpovědi na své otázky.
* Mám právo nebýt klamán.
* Mám právo na pomoc rodiny a na pomoc pro rodinu v souvislosti s přijetím mé smrti.
* Mám právo zemřít v klidu a důstojně.
* Mám právo uchovat si svou individualitu a mám právo na laskavé pochopení svých rozhodnutí a názorů.
* Mám právo Mám právo být ošetřován pozornými, citlivými a zkušenými lidmi, kteří se pokusí porozumět mým potřebám a kteří budou prožívat zadostiučinění z toho, že mi budou pomáhat tváři v tvář smrti.
A dnes bych vám chtěla napsat svoje zkušenosti , které úzce souvisí hned z několika body v této Chartě .
Dnešní doba je vážně velmi uspěchaná , honíme se za penězi ,za úspěchem , za uznáním , ale nějak se vytrácí základní priority , které by měly , alespoň podle mě ,být prioritami pro každého z nás !! Nemoc a smrt , umírání , to jsou slova co v dnešní době nahání hrůzu , je to co se nenosí , jako by nemoc byla přívažkem neúspěchu a umírání projevem selhání , rodiny se velmi často od nemocného izolují , jejich návštěvy jsou vzácné a čím delší onemocnění je a perspektiva na uzdravení menší , tím častěji se ti nejbližší od nemocného odvrátí . Pochopitelně to tak není vždy , ale i kdyby to mělo být pouze jednou , myslím , že tato situace stojí za zamyšlení.
Nejčastěji se setkávám s nahrazováním vlastní přítomnosti u nemocného pseudozájmem , kdy příbuzní telefonují a sdělují mě a mým kolegům , jak je pro ně situace komplikovaná a jak moc jí těžce nesou , ano jistě to všichni chápeme , ztrácí příbuzného , mnohdy milovaného a velmi blízkého člověka , ale co takhle se zamyslet nad tím jak se cítí ten , kdo je sám na nemocničním pokoji , je odkázán na pomoc druhých , kde personál zdravotnického zařízení sice dělá maximum , aby mu jeho utrpení zmírnil , ale nemůže být stále s ním a nemůže se věnovat jen tomu jednomu jedinému i když se snaží sebevíc . Když jsme byli malí a onemocněli , proseděli naše maminky nad naší postelí noci a proč my teď když třeba právě naše maminky leží na posteli sami v opuštěném pokoji proč tam nemůžou sedět s námi , proč si nemůžeme udělat čas a sedět s nimi být tam , když náhodou otevřou oči a podat jim pití , když mají sucho v ústech , narovnat polštář a otřít čelo , právě tak jak to dělaly ony nám , máme omluvu , nezvládáme ten stres , musíme do práce , mnohdy přece musíme na dovolenou , kterou jsme si zaplatili ,již na jaře v zimě netušíc , že právě ta naše maminka onemocní a přece nepřijdeme o peníze , které jsme za ní dali . A nebo se naše maminka v posledních letech nechovala zrona vzorně , nelíbil se jí náš partner , nelíbil se jí náš přístup k životu a naše postoje , prostě se s námi nepohodla a my jsme natolik "hrdí" a neústupní , že ani teď nejsme schopni se sebrat sklopit hlavu a jít k té naší milované mámě , která nás vychovala a starala se o nás celé dětství a pečovala o naše blaho a nebo nás opravdu tak špatně vychovala a co my , jak my jsme vychovali naše děti , tak až jednou...... budeme sami na opuštěném pokoji vzpomínat na mládí na naše děti , na naše partnery .......... olizovat si suché rty , potit se na neurovnaném polštáři a čekat až zdravotnický personál utrhne kousek času a sedne si k nám a utře nám čelo, urovná polštář , podá trošku vody........................
pak nás třeba napadne , opravdu jsem někde udělala - udělal , tak velkou chybu ?
