Mezi nebem a zemí

Rozhodla jsem se , že vám napíši jeden příběh z mé práce , doufám , že to alespoň někoho bude zajímat , ale myslím , že spousta z vás neuvěří , mnoho z vás ani nebude číst a možná alespoň hrstka bude ráda , že na tento příběh narazila .
Není to ani měsíc a půl co jsme k nám do Hospicu přijali paní K. pochopitelně , že se zmíněným "K" nemá vůbec nic společného ,ale nějak jí říkat musíme , její diagnoza nebyla nijak povzbudivá karcinom prsu metastazující do mozku . Nikdo nedokázal odhadnout , jak bude její cesta ke smrti dlouhá ,to že zemře bylo všem jasné , nakonec , kdyby ne, neskončila by u nás i když ani pobyt u nás ještě není rozsudkem smrti , zázraky se dějí a i postup smrtelných onemocnění se může zpomalit , ba i zastavit . Zpočátku jezdila paní "K" se svými velmi obětavými syny každý víkend domů , vše se vyvíjelo celkem klidně , paní prospívala , nijak nestrádala , na bolesti si nestěžovala , až jednou .... Začalo to zcela nenápadně , chtěla si dojít na záchod a zničeho nic prostě upadla , zbytek noci se již necítila nejlépe a hned druhý den , právě při velké návštěvě , kdy se na jejím pokoji sešla celá rodina , dostala první epileptický záchvat , přes veškerou snahu lékařů se opakoval během návštěvy ještě třikrát , pak se stav díky lékům a i vyčerpání uklidnil a paní "K" usnula . Synové i s rodinami , jen vytřeštěně zírali co se děje a událostmi naprosto zdrceni se začali smiřovat s nejhorším , každý jejich pohled byl prostoupen otázkami , je to už "ten" konec , jak dlouho ještě , bude se to opakovat........ ? Zasedli a dohodli se , pokud má maminka zemřít nebude sama a od tohoto dne mladší syn seděl denně u maminky téměř 24hodin , pečoval oni , jak jen mohl , bděl u ní ve dne v noci a když se stav zhoršoval , jakoby i on cítil bolest co prožívala ona , byl v neustálém střehu a sebemenší změnu stavu ihned konzultoval s personálem a rodinou.
Pak přišlo několik dní , kdy se nedělo téměř nic , paní "K" většinu času prospala a syn byl stále u ní. Není to ani dva dny a , kdy se paní "K" probrala z letargie , celou noc diskutovala se synem o různých věcech , společně telefonovali příbuzným , pak až do rána dalo by se říct i vtipkovali a pak to přišlo . Další den z ničeho nic opět hrozný epileptický záchvat , trval strašně dlouho , když konečně skončil všichni vydechli , ale ne nadlouho , přišel nový a tak pořád dokola ve sledu á15 min. I pro profíky, zvyklé na ledacos , to bylo dost silné kafe , což pro laika a navíc jednoho z nejbližších lidí? prostě hrůza , nakonec i ti co se vší silou snažili udržet zde paní "K" co nejdéle doufali , že její utrpení, již nebude dlouho trvat . Syn sám se s maminkou rozloučil , řekl jí ,aby už nebojovala , ať už jde , že ví , že pro to aby s ním mohla zůstat udělala maximum , paní "K", ale stále dýchala i když fyziologicky by už vážně neměla a její tělo opravdu pracovalo , jen silou její vůle , ona prostě žila a nechtělo se jí odejít . Syn , říkejme mu nyní pan "M" v naprostém zoufalství zavolal svému staršímu bratrovi , zdělil mu svou domněnku , že maminka asi vážně čeká , ještě na rozloučení s ním , moc nedoufal v jeho příchod , neboť věděl , že není tak silný , jako on sám , ale jak všichni víme tonoucí se stébla chytá a tak svého bratra přece , jen přemluvil , ten dorazil během půl hodinky . S uslzenýma očima se postavil nad zbědované tělo své maminky , políbil jí a zašeptal rozloučení a ona , jakoby věděla , že teď už může , pomaličku během čtvrt hodinky přestala dýchat. Oba bratři se rozplakali a nejen oni , tato dojemná chvíle rozbrečela i mě a dokonce i ostřílenou lékařku od nás , poplakali jsme si všichni , ale zároveň jsme všichni naší paní "K" přáli klid .
Asi se ptáte proč vám to vlastně píšu , mno ani nevím , snad proto , že stojí za úvahu celý příběh , byla vazba synů na maminkou příčinou, tak dlouhého a těžkého umírání , bylo by pro ně , snažší se s ní rozloučit , kdyby umírala klidně , byly by schopni jí pustit , byly by schopni jí říct , "maminko nebojuj , už jdi " , nevím , netuším . Třeba ne a třeba ano , ale jsem přesvědčena , že něco mezi nebem a zemí je a pouto mezi matkou a dětmi je tak silné , že ani smrt nedokáže poručit , dokud mi sami nechceme a nejsme připraveni na to odejít .