8/09/2009

Mezi nebem a zemí



Rozhodla jsem se , že vám napíši jeden příběh z mé práce , doufám , že to alespoň někoho bude zajímat , ale myslím , že spousta z vás neuvěří , mnoho z vás ani nebude číst a možná alespoň hrstka bude ráda , že na tento příběh narazila .
Není to ani měsíc a půl co jsme k nám do Hospicu přijali paní K. pochopitelně , že se zmíněným "K" nemá vůbec nic společného ,ale nějak jí říkat musíme , její diagnoza nebyla nijak povzbudivá karcinom prsu metastazující do mozku . Nikdo nedokázal odhadnout , jak bude její cesta ke smrti dlouhá ,to že zemře bylo všem jasné , nakonec , kdyby ne, neskončila by u nás i když ani pobyt u nás ještě není rozsudkem smrti , zázraky se dějí a i postup smrtelných onemocnění se může zpomalit , ba i zastavit . Zpočátku jezdila paní "K" se svými velmi obětavými syny každý víkend domů , vše se vyvíjelo celkem klidně , paní prospívala , nijak nestrádala , na bolesti si nestěžovala , až jednou .... Začalo to zcela nenápadně , chtěla si dojít na záchod a zničeho nic prostě upadla , zbytek noci se již necítila nejlépe a hned druhý den , právě při velké návštěvě , kdy se na jejím pokoji sešla celá rodina , dostala první epileptický záchvat , přes veškerou snahu lékařů se opakoval během návštěvy ještě třikrát , pak se stav díky lékům a i vyčerpání uklidnil a paní "K" usnula . Synové i s rodinami , jen vytřeštěně zírali co se děje a událostmi naprosto zdrceni se začali smiřovat s nejhorším , každý jejich pohled byl prostoupen otázkami , je to už "ten" konec , jak dlouho ještě , bude se to opakovat........ ? Zasedli a dohodli se , pokud má maminka zemřít nebude sama a od tohoto dne mladší syn seděl denně u maminky téměř 24hodin , pečoval oni , jak jen mohl , bděl u ní ve dne v noci a když se stav zhoršoval , jakoby i on cítil bolest co prožívala ona , byl v neustálém střehu a sebemenší změnu stavu ihned konzultoval s personálem a rodinou.
Pak přišlo několik dní , kdy se nedělo téměř nic , paní "K" většinu času prospala a syn byl stále u ní. Není to ani dva dny a , kdy se paní "K" probrala z letargie , celou noc diskutovala se synem o různých věcech , společně telefonovali příbuzným , pak až do rána dalo by se říct i vtipkovali a pak to přišlo . Další den z ničeho nic opět hrozný epileptický záchvat , trval strašně dlouho , když konečně skončil všichni vydechli , ale ne nadlouho , přišel nový a tak pořád dokola ve sledu á15 min. I pro profíky, zvyklé na ledacos , to bylo dost silné kafe , což pro laika a navíc jednoho z nejbližších lidí? prostě hrůza , nakonec i ti co se vší silou snažili udržet zde paní "K" co nejdéle doufali , že její utrpení, již nebude dlouho trvat . Syn sám se s maminkou rozloučil , řekl jí ,aby už nebojovala , ať už jde , že ví , že pro to aby s ním mohla zůstat udělala maximum , paní "K", ale stále dýchala i když fyziologicky by už vážně neměla a její tělo opravdu pracovalo , jen silou její vůle , ona prostě žila a nechtělo se jí odejít . Syn , říkejme mu nyní pan "M" v naprostém zoufalství zavolal svému staršímu bratrovi , zdělil mu svou domněnku , že maminka asi vážně čeká , ještě na rozloučení s ním , moc nedoufal v jeho příchod , neboť věděl , že není tak silný , jako on sám , ale jak všichni víme tonoucí se stébla chytá a tak svého bratra přece , jen přemluvil , ten dorazil během půl hodinky . S uslzenýma očima se postavil nad zbědované tělo své maminky , políbil jí a zašeptal rozloučení a ona , jakoby věděla , že teď už může , pomaličku během čtvrt hodinky přestala dýchat. Oba bratři se rozplakali a nejen oni , tato dojemná chvíle rozbrečela i mě a dokonce i ostřílenou lékařku od nás , poplakali jsme si všichni , ale zároveň jsme všichni naší paní "K" přáli klid .
Asi se ptáte proč vám to vlastně píšu , mno ani nevím , snad proto , že stojí za úvahu celý příběh , byla vazba synů na maminkou příčinou, tak dlouhého a těžkého umírání , bylo by pro ně , snažší se s ní rozloučit , kdyby umírala klidně , byly by schopni jí pustit , byly by schopni jí říct , "maminko nebojuj , už jdi " , nevím , netuším . Třeba ne a třeba ano , ale jsem přesvědčena , že něco mezi nebem a zemí je a pouto mezi matkou a dětmi je tak silné , že ani smrt nedokáže poručit , dokud mi sami nechceme a nejsme připraveni na to odejít .

10 komentářů:

Sonya Scrap řekl(a)...

Peti..... nádherně jsi to napsala, rozplakalo mě to.... Život umí být někdy hrozně krutej...ale je to život...

Lucka73 řekl(a)...

Petu,

nebudu schovávat, že tvoje psaní má na mě strašně silenj dojem. Nožná proto, že všechno je příliš čerstvý.Že jsem se ještě nedokázala smířit....

Možná prostě proto, že jsem baba....


V každým případě nevím, jestli to je další příběh "mezi nebem a zemí"...
Radek byl na JIPce pár dní (zas ne nijak dlouho). Jeho stav byl vážnej. Ale odešel v ten den, co jsem za ním přijela já, jeho mamka a jeho ségry....
Pořád si říkám, jestli to byla náhoda... Jestli na nás "čekal".... Jestli se chtěl a potřeboval rozloučit...
Nevím. Odcházely jsme od něj někdy kolem čtvrtý hodiny. Před půlnocí zemřel.
Mám to v sobě opravdu "usazený" tak, že nás ještě chtěl "vidět" (i když byl v umělým spánku a vlastně jakoby o ničem nevěděl....
Ale třeba cítil, že tam jsme.... Snad...

krista řekl(a)...

nádherně napsaný příběh, není to ani měsíc co mi umřel tatínek, bylo to také rychlé, během týdne.., ale také čekal na to rozloučení, pár hodin po mém a maminky odchodu umřel.asi to tak mělo být, byl to osud, jen se s tím smířit...

Jankacz řekl(a)...

Petu, mám stejnou zkušenost, oba rodiče na mě a na bratra čekali, teprve pak odešli. A přihodili se mi další věci v souvislosti s jejich smrtí, které nejdou vysvětlit, takže já osobně jsem přesvědčená, že něco mezi životem a smrtí (nebo mezi nebem a zemí) existuje, že pokud musí odejít lidé mladí, jejichž život tady nebyl tak úplně naplněn, odchází se jim velice těžce. Přeju Ti hodně síly, máš zajímavé, ale moc smutné povolání!

Pedimi řekl(a)...

PETu to je nádherně napsané...vytryskly mi slzy..

Štěpánka řekl(a)...

Peti,

holky už napsaly všechno. Rozplakalo mě to...

Arwen řekl(a)...

Krásný příběh, taky mě to rozplakalo. Ach jo, to jsou ty naše hormony :o)

Andynka řekl(a)...

Peto nejen krásná fotografie ,ale i nádherně napsané ! Zamáčkla jsem slzu.

Magda_lena řekl(a)...

Petu, sad... but wonderful history...
...until a tear in the eye rotates...

Sweetie thank you very much, because through you, I found time for reflection...

Hugs, Magda :)

Zalinka design řekl(a)...

Peti moc krásný příběh,asi to taky nemáš lehké tohle dost často prožívat.